Perníková chaloupka

Byl jeden chudobný otec, který měl dvě děti, Marušku a Hozníčka. Otec chodíval do lesa dřevo kácet a o děti se starala maminka. Když umřela, otec se znovu oženil, aby našel dětem matku, která se o ně bude zase starat. Ta byla ale velice zlá a panovačná, něměla ráda děti ani otce. Jednou poručila macecha muži, aby děti zavedl do lesa a domů se už více nevracely. Muži se to velice protivilo, ale macecha mu nedala pokoj a on se jí bál, ale jednoho dne se smutným srdcem řekl dětem, aby šli s ním do lesa a vzaly si džbánečky na jahody. Dětem se velice líbilo, že mohou jít s otcem do lesa a radostí skákaly. Otec je zavedl do hlubokého lesa na velkou mýtinu plnou jahod a řekl jim, aby sbíraly jahody a dokud ho budou slyšet tlouci, budou vědět, že je blízko. Jenže otec se snažil své děti ošálit a přivázal mezi stromy palici, která se větrem houpala a tloukla do stromů a on se vrátil zpět domů. Děti měly džbánky už plné i prázdné žaludky naplnily a spěchaly za otcem, ale našly jen jeho palice burácející do stromů. Honzíček se začal bát a Maruška ho utěšovala, že se pro ně tatínek vrátí. Raději zůstali na místě a čekali na otce, mezitím snědli všechny jahody, které natrhali. Opět džbánky naplnili, ale za chvilku se začalo stmívat, přestal i tlukot tatínkových palic. Strach jim nedal a šli tatínka hledat. Volali spolu na otce, ale jen ozvěna se jim vracela a žádná odpověď. Mařenka se obávala, že zabloudili a otce už nenajdou. Museli zůstat přes noc, Honzík měl velký strach a Mařenka jako starší a moudřejší vylezla na strom, jestli třeba neuvidí světlo a tam, by se pak na cestu dali. Mařenka jen přeci světlo zahlédla, zavolala na Honzíka a slezla dolů. Vydali se za světýlkem a došli z lesa ven na zelenou louku, na ní stála krásná chaloupka z perníku. Přišli až k okénku a koukli se dovnitř, seděla tam stará bába a dědek. Honzíček měl nápak vylést na střechu a uloupnout si preníček. Mařenka se bála, ale to Honzíka nezastrašilo a perníček uloupnul a házel je Mařence dolů. Bába něco zaslechla jak kdyby někdo loupal perníček a poslala dědka ven. Dědek vyšel a ptá se:

„Kdopak nám to loupe perníček?“
„To jen větříček,“

ozvala se Mařenka tenkým hláskem a dědkovi odpověď stačila a zašel zpátky do chaloupky. Děti se spokojeně najedly a pod oknem si lehly. Ráno si opět vlezl Honzíček na střechu a uloupnul další perníček. Bábě to zase nedalo a dědka znovu poslala ven. To už dědkovi Mařenčina odpověď nestačila, protože ji uviděl a spěchal to říct bábě. Mařenka slyšela jak bába dědkovi říká, že až je chytí, tak si je upeče. Zavolala na Honzíčka, aby slezl dolů a pospíchal. Honzík seskočil, chytli se s Mařenkou za ruku a utíkali co jim nohy stačily. Dědek se hnal za nimi, ale že byl tlustý a nemotorný, nemohl jim stačit. Po cestě potkali ženu na poli a poprosili ji, aby jim ukázala cestu, kam se mohou vydat, že je honí zlý dědek z perníkové chaloupky, kterému uloupili kousek perníčku ze střechy. Plečka je poslala cestičkou do lesa a pravila, že dědka zdrží. Dědek k plečce došel udýchaný a ptá se:

„Osobo, neviděla jste tudy jít dvě děti?“
odpověděla jako by mu nerozumněla: „Pleju len.“
„Osobo ptám se, jestli jste tu neviděla jít děti?“

Žena mu dlouhou dobu na otázku neodpověděla a místo toho mu jen vždy odvětila, že se len trhá, máčí, suší, po vytření vochluje, nadívá se na kužele a příst, pak se souká a tká na tenké plátno, utkané plátno se vybílí, nastříhá a ušijou se z něj košile. Jak slíbila dětem, dětka opravdu zdržela. Při poslední jeho otázce, jestli neviděla děti mu odvětila: „Děti, nu to jste měl říct hned, viděla a šly tou cestičkou po poli přímo k tomu potoku, ale to už je nedohoníte, hodně pospíchaly!“ Žena dědkovi ukázala na opačnou stranu než děti poslala. Dědek si zlostí odplivnul a odkráčel domů. Žena z pole také zmizela a děti našly cestu domů.