Ošklivé kačátko

Maminka kachna netrpělivě sledovala, kdy se z vajíček vylíhnou její malá káčátka. Najednou uslyšela křup! První kačátko bylo na světě. Uslyšela další křup! Druhé káčátko také vylezlo ze své skořápky. A to třetí největší pořád nic. Kachna chodila, ťukala do něj, poslouchala, ale káčátku se na svět nechtělo. Šla kolem husa a kachně říká: „To je divné vajíčko, určitě se z něj nic dobrého nevylíhne.“ Kachna na řeči husy nic nedbala a na hnízdě pořád seděla. Konečně prasklo i poslední vajíčko a vylíhlo se cosi neuvěřitelně velkého a šedého. „To je ale ošklivé,“ mračila se kačátka při pohledu na bratříčka. „Já jsem ti to říkala“, zasyčela znovu husa. Když to chudák káče slyšelo, rozplakalo se. Všichni kolem si ho dobírali a neřekli mu jinak než „ošklivé káčátko“. Ani po čase si ho dobírat nepřestali. Káčátko se přes velký smutek rozhodlo, že se vydá do světa. Šlo lesem, přes louky, přes pole, až došlo ke statku. Ani tam však nenašlo kamarády. Bloudilo samotinké několik dní a nocí, až se postupně ochladilo. Jednoho dne uvidělo rybník a na něm velké bílé ptáky. Byly to labutě. „Škoda, že nejsem jako ony“, povzdychlo si kačátko, když uvidělo, jak zamávaly křídly, vznesli se k nebi a byly pryč. „Počkám, třeba se vrátí…“

Přišla zima. Káčátko bloudilo prochladlé a hladové. Našly ho na cestě děti a vzaly ho s sebou domů. Kačátko u dětí moc dlouho nevydrželo kvůli kočce, která ho proháněla po domě. Muselo zase utéct a toulat se po okolí. Konečně přišlo jaro a s ním přilétly i labutě. Káčátko přišlo blíže k rybníku a na labutě se dívalo. Ty na něj začaly volat: „Ty jsi hezký, přidej se k nám.“ Zahanbeně sklopilo hlavu. Káčátko spatřilo na hladině svůj odraz, nemohlo uvěřit svým očím. Už nebylo ošklivé a šedivé, ale i z něj se stala sněhobílá labuť. Jeho krásu mu mohli všichni závidět. Bylo šťastné a na všechny útrapy zapomnělo.