O Smolíčkovi
Byl jednou jeden malý Smolíček pacholíček a ten bydlel u jelena, který měl zlaté parohy. Jelen se o Smolíčka hezky staral, ale vždy chodil na pastvu a nechával Smolíčka doma samotného. Než odešel varoval ho, ať nikomu neotvírá. Smolíček vždy poslechl. Jednou se za dveřmi ozvaly líbezné hlásky:
„Smolíčku pacholíčku,
otevři nám svou světničku,
jen dva prstéčky tam strčíme,
jen co se ohřejeme,
hned zase půjdeme.“
Smolíček poslechl jelena a neotevřel. Jelen se vrátil z pastvy a Smolíček mu vše vyprávěl. Jelen Smolíčka pochválil, že dobře udělal a že to byly zlé jeskyňky, které by ho unesly. Raději mu zopakoval, aby nikdy neotevřel! Jelen jako každý den odešel zase na pastvu a za dveřmi se opět ozvalo ještě líbeznějším hláskem:
„Smolíčku pacholíčku,
otevři nám svou světničku,
jen dva prstéčky tam strčíme,
jen co se ohřejeme,
hned zase půjdeme.“
Smolíček si pamatoval rady jelena a jeskyňkám neotevřel, ale jeskyňky se jen tak nevzdaly, pořád stály za dveřmi a na Smolíčka naléhaly, prosily ho, naříkaly na velkou zimu. Prosily a prosily až jim Smolíček dovolil vstrčit do dveří dva prstíčky. To ale jeskyňkám nestačilo, do dveří strčily své dlouhé prsty, pak celou ruku a nakonec rozrazily dveře. Smolíčka vzaly a utíkaly s ním pryč. Smolíček se snažil zachránit a zoufale volal:
„Za hory, za doly,
mé zlaté parohy,
kde se pasou!
Smolíčka pacholíčka,
jeskyňky pryč nesou!“
Jelen se naštěstí pásl nedaleko a Smolíčka uslyšel, přispěchal za ním a zlým jeskyňkám ho vzal a odnesl zpátky do chaloupky. Tam znovu Smolíčka pacholíčka varoval a ten mu musel slíbil, že už v žádném případě neotevře jeskyňkám, i kdyby prosily sebevíc. Smolíček to slíbil. Pár dní měl od jeskyněk klid, ale za několik dní se objevily znovu a začaly svým líbezným hláskem znovu přemlouvat Smolíčka:
„Smolíčku pacholíčku,
otevři nám svou světničku,
jen dva prstéčky tam strčíme,
jen co se ohřejeme,
hned zase půjdeme.“
Smolíček se ale nedal. „Ne, vy jste zlé jeskyňky a unesly byste mě do své jeskyně. Já vám neotevřu.“ „Neunesly bychom tě, Smolíčku, a i kdybychom tě vzaly s sebou, tak u nás by ses zle neměl. U nás je spoustu jídla, byly bychom na tebe hodné a hrály si s tebou…“ Jeskyňky tak dlouho přemlouvaly Smolíčka, až se jim opět povedlo Smolíčka přemluvit a on jim dveře otevřel. Jeskyňky opět vzaly Smolíčka a ryhle s ním utíkaly pryč. Smolíček opět zoufale volal na jelena:
„Za hory, za doly,
mé zlaté parohy,
kde se pasou!
Smolíčka pacholíčka,
jeskyňky pryč nesou!“
Jenže tentokrát se jelen pásl daleko a Smolíčka volat neslyšel. Jeskyňky ho dovlekly až do své jeskyně, kde ho zavřely do malé místnůstky a začaly si ho vykrmovat. Ano, Smolíček se měl dobře, samými lahůdkami ho krmily, ale aby co nejrychleji nabral na váze a ony si mohly Smolíčka upéct a sníst. Smolíček pacholíček prosil jeskyňky, ať ho nechají být, plakal, naříkal, ale nebylo mu to nic platné. Jednoho dne jeskyňky usoudily, že už si Smolíčka vykrmily dost a že si ho upečou. Připravily si ho a nesly ho k peci. Tu Smolíček ještě jednou začal z plných plic volat:
„Za hory, za doly,
mé zlaté parohy,
kde se pasou!
Smolíčka pacholíčka,
jeskyňky pryč nesou!“
Naštěstí ho jelen zaslechl, přiběhl, jeskyňkám ho vzal a odnesl ho zpátky domů. Tam Smolíčkovi pořádně vyhuboval. Od té doby už Smolíček pacholíček nikdy zlým jeskyňkám neotevřel.